NEMŮŽU, NEJDE, NEEXISTUJE… 3x (NE)možné Česko!

“Prosím, můžete zavolat na ten druhý úřad a zjistit mi to?” ptám se nesměle. “Ne, NEMŮŽU,” odpovídá úřednice v 9:36 ráno za přepážkou. “A to tam musím jet přes celou Prahu kvůli jednomu papírku?” ptám se vyděšeně. “Jinak to NEJDE,” zabručí nepřítomně úřednice. “Prosím, existuje jiná možnost, jak získat od Vás to potvrzení?” skoro klečím na kolenou. 

“NEEXISTUJE.” Zoufale odcházím. Byrokracie x smrtelník: 1:0…

 

Tenhle příběh je o nás. O vás. O mně. Vlastně jsou to příběhy tři.

Příběh NEMŮŽU, NEJDE, NEEXISTUJE. 😣

A fungují jako Bermudský trojúhelník. Jako trojice přátel z Harryho Pottera. Ani jeden se bez druhého nehne. Neobejde. Nepřežije. Přesto nám ničí život jako Voldermort. Uvědomujeme si to? Nebo jsme už tak trochu “mimo” a sčítáme jen roky života a nesplacené účty na stole?

Tenhle článek bude humus. Říkám nahlas: “Fuj!” Takže aby bylo jasno. Jdete do toho na své vlastní riziko. Pokud Vám po přečtení exploduje monitor, praskne noha od židle nebo dostanete šedý zákal – můžete si za to sami… Varoval jsem Vás. Tak jdeme na to. Ha ha hááá (představte si hlasitý hrobový smích – pozn. autora).

1) PŘÍBĚH NEMŮŽU

Pojďme chvíli mimo Prahu. Dál do té české dědiny.

“Tome, moc jsme se na tebe těšili!” ječí na mě přítelkyně bráchy v Chrudimi. To město voní jako orchidej.

“To víš, když už potřebujete moji podporu,” objímám je oba. ❤️

Brácha s přítelkyní mají slabost. Pro kočky. Tři měsíce mi o jejich Ajmince básnil. Jak vyrostla do krásy. A že ji berou na kočičí výstavu v Pardubicích. Rozhodl jsem se je podpořit. Jsem přeci jen brácha… Takže vycházím schody. Plný očekávání otevírám dveře. Skoro nedýchám. Představuju si něco líbezného, malinkého, ťuťu ňuňu! A ve dveřích tohle:

Moje první zděšení následovalo druhé, když “to” přítelkyně bráchy vzala do náruče (prý jako miminko). Já viděl psa baskervillského. Jednohlavou saň. Chybu v genetickém inženýrství:

“Pohlaď si ji, lásku malinkou!” přihopsala ke mně Lucie s tou ochočenou temnotou. 

“Jééé. Ta je ale krásná!” vymáčkl jsem ze sebe zbytky života jako poslední kapku zubní pasty ze slisované tuby. Přiznám se. Hladil jsem „to“ se zavřenýma očima. Dodnes nevím, jestli jsem hladil Luciin svetr nebo to ztělesnění mých nočních můr. Děsně to zasyčelo. Jako prasklé plynové potrubí doprovázené klaksonem dodávky.

“To nic, to tě má takhle ráda… Ona je teď trochu zmatená.“

Zabije mě? 😯

Naštěstí jsem se nezeptal. Na jazyk se mi dralo něco jiného. Chtěl jsem zašeptat, ne zařvat: “S tímhle nemůžeme jet na výstavu! Vždyť nás tam upálí, ukamenují, ukřižují!” Opravdu, měl jsem to na jazyku, nějakou společenskou verzi typu: “Do prdele, vy pěstujete něco, co vás jednou zabije!” Jenomže…

“Hele, Tome, my ji nakonec nebereme…” 

Že by jenom přeci prozřeli? Odvezeme ji hned za město k lesu? Tak co?

“Ona je teď trochu nesvá… Nemá své dny… NEMŮŽU ji tam vzít. NEMŮŽE vyhrát,” klesla na duchu Lucie. Brácha ji objal zezadu.

“Jopo – kp – llů – rodm – eš – ksss – arrggonak…” Zakoktal jsem se. 😦

“Víme, že jsi sem přijel ji podpořit. Tak proto bychom rádi, abys přesto na tu výstavu jel s námi, i když bez ní.”

Poprvé jsem si dovolil upřímnost“Jasně, m-m-moc rád!”

Zatímco do Pardubic řídí brácha, já rozhýbávám své ztuhlé tělo. Někde jsem se kdysi dočetl, že lidské tělo má v šokové situaci naprogramováno nekontrolovatelně uvolnit svěrač. Dokážete si mě představit, jak stojím před bráchovým miláčkem a u toho se po… hrůzou? A jak bych jim to vysvětlil? Díky bohu, že moje tělo neprogramovala příroda, ale workoholismus. Jsem perpetuum mobile. Dokud nechytnu smrtelnou nemoc jménem rýma.

Otočme list. V hlavě se mi neustále točí ten pohled:

Naštěstí cesta utíká rychle. Vcházíme na výstaviště a já se těším na roztomilá koťátka, malinké pusinky, vykulená očička, pacičky, mňaukačky a další potrhliny, co ta malá stvoření umí. ❤️ Něco takového:

Jenomže tam v klecích tohle!😵

Nyní se opravdu omlouvám všem chovatelům koček. Přiznám se. V atributech krásy koček se vůbec nevyznám. A protože jsem asi absolutní ignorant, první, co mi vyvstalo na mysli:

“Ježíš marjá, měli jsme tu bestii vzít s sebou!”

Opravdu. V tu chvíli jsem byl naprosto přesvědčen, že by vyhrála. Minimálně by udělala dojem. Ehm… Po obejití všech asi 50 klecí s kočičkami, připomínajícími pejsky, křečky, netopýry a konečně i kočky, koukám na rozhodčího:

Musím Vám říci, zážitek. A nyní bez ironie a sarkasmu. Moje srdce bije pro lidi, kteří dělají svoji práci s vášní a láskou. Ten pán tam doslova čaroval. Věnoval se nejenom kočkám, ale i kočičím majitelkám. Najednou jsem si znovu připomenul to, co sám učím:

Je jedno v jakém oboru jste. Když máte správnou strategii a zápal, stanete se vyhledávanou osobností.

“Hele, Lucko, jak jste došli k tomu, že Ajmy NEMŮŽE vyhrát?” zeptal jsem se vážně přítelkyně bráchy. “Prostě jsme to tak nějako cítili,” řekla mi, zcela upřímně.

A mně to došlo… 😕

Co nás opravdu dělí od vítězství? Co nám řekne: ne, na to nemáš? Ne, je příliš brzy začít podnikat? Ne, ještě nejsi dost dobrý. Ještě nejsi dost zkušená… Co je tou FAKTICKOU brzdou?

Paradoxně…

Naše EMOCE.

Naše vlastní pocity ze sebe sama, z našich úspěchů, z našich neúspěchů, z toho, co si o sobě myslíme… Zhodnotíme se a pak najednou virus jako z Matrixu: NEMŮŽU.

Fuj. Humus.

NEMŮŽU totiž nevychází z pravidel hry. Vychází z naší představy o dokonalosti.

Koukáme na naše vzory a říkáme si: frajer a borka, hm… Nevidíte jejich roky přešlapů, vylámaných kostí, oteklých prstů z klávesnic, milion nepovedených videí, rozhodnutí a nápadů. Subjektivně si zhodnotíme situaci: “Hm, ještě NEMŮŽU přednášet, psát knihu, vydělávat více peněz, založit další firmu, začít podnikat, vydělávat na mateřské, prodávat více, NEMŮŽU získat povýšení či práci svých snů…”

Mám pro Vás lék. Od toho tady jsem. A zaručeně funguje. Mám ho na sobě ozkoušený. To víte, léta praxe. 

DEJTE SI FACKU. SAMI SOBĚ. OPRAVDU.

Tenhle virus se tváří nenápadně. Je to taková pubertální chřipčička. Nejdřív zafunguje na lidi kolem Vás. Dají Vám pokoj. Pak ale napadne Vaše vlastní orgány a uvrhne Vás před televizi na gauč.

“Miláčku, jak dnes bylo v práci?”

“Jo, dobrý.”

To jsou dost možná jedny z projevů. Studené konverzace bez náboje a výstřelu. Virus NEMŮŽU už možná nabírá obrátky. Už ho třeba ani nešíříte do okolí, jenom se uhnízdil ve Vaší hlavě jako červ v jablku. KDYŽ si to uvědomíte a svůj virus odhalíte nebo přistihnete, FACKA zabírá okamžitě.

K užití již dnes. Kolikrát je třeba. Vedlejší účinky? Bohatší, více šťastný a produktivní život.

2) PŘÍBĚH NEJDE

Situace jako z bijáku. Všechno se to odehraje v minutách.

“Jéé, hele, dvoukačka!” ohýbám se u vchodu do mé oblíbené restaurace pro minci. Strkám ji vítězně do kapsy.

“Si děláš prdel? Se ohneš na zem pro špinavé 2 koruny? To jsi milionář?” rýpe do mě kamarád.

“Právě proto,” vracím úder.

Sedáme si pod hezkým letním přístřeškem. Milý výhled do parku. Sluníčko. A silná ozvěna. Číšníci za rohem na cigárku to asi netuší…

“Hele, ty prachy Luboši, já už to nezvládám. Otročím tady jako mezek. A co z toho? Takhle to už dál nejde. Potřebuju víc peněz, kurňa!”

V klidu si pánové dokouřili. Po 10 minutách číšník u našeho stolu. Klasika…

“Brý den, pivečko, pánové?” A už se to nese. Padne jedno – dvě. A jde se domů. Vytahuju peněženku.

“Bude to pane 243 Kč,” usmívá se číšník zatrpkle. Trochu jako na trní. Asi čeká dýško. Znáte to?

“Dejte to na 250 Kč. Děkuji,” podávám mu 300 Kč papírově. On hrabe v peněžence 2 minuty. 3 minuty. 5 minut.

To si snad dělá srandu? Vytahuje 57 Kč a dává mi je arogantně zpět!

“Ne, děkuji, to si nechte.“

Jsem v šoku. Kamarád je v šoku. Jako když vybuchne atomovka, praskne vodovodní potrubí, vykřikne spratek, co si přivřel prsty ve dveřích. V hlavě duto jako v golfové jamce.

Odcházíme.

“Hele, nečekal on, jak se tak dlouho hrabal v drobných, že mu to necháš celý?” valí kamarád oči.

“Asi jo… Ale nemá nic.”

Těch 7 korun jsem mu samozřejmě nenutil. Když už je odmítl, hodili se mi na marketing. Víte třeba, že když děláte kampaň, tak jeden vybraný email Vás v průměru stojí 7 korun? Já si hodnotu peněz uvědomuji. 😎

Teď mi prosím prozraďte, jaký mozkový virus donutí chudého číšníka odmítnout arogantně 7 korun. Zdarma! A jaký mozkový virus přinutí Tomáše Lukavce ohnout záda pro špinavé dvě koruny z chodníkuPovím Vám to. Říká se tomu program jménem:

JDE TO.

JDE ZBOHATNOUT. JDE ŽÍT NAPLNO. JDE MĚNIT SVĚT. JDE SI UŽÍVAT. JDE DĚLAT PRÁCI, KTEROU MILUJI.

JDE TO.

A ty dvě koruny? Vůbec v našem příběhu nehrají roli. Jenom naplňují příběh zápletkou. Pojďme nyní k instalaci programu JDE TO do Vaší mozkovny. Mám pro Vás spíše výzvu než návod. (Ehm, věřte, funguje to líp než namazanej stroj!)

Předepíšeme Vám brand-manažerský lék. Když se projeví tahle nákaza, je zapotřebí silnějších sedativ než u viru NEMŮŽU. Bude to trochu víc bolet, ale vyléčí Vás to, věřte mi. Pokaždé, když vykašlete virus NEJDE TO a rozezní se po skalinách:

DEJTE SI 2X FACKU. JEDNU Z JEDNÉ STRANY. DRUHOU Z DRUHÉ STRANY. SAMI SOBĚ.

Kdyby Vám u toho brněla ruka, vypadla stolička nebo Vám začala téct krev z nosu – je to v pořádku… Jedná se o pokročilejšího hajzlíka než u viru NEMŮŽU. Takže radikální léčba je ta jediná důstojná. Účinky vedlejší? Garantovány. Studie mé firmy ukázaly, že jsme díky odinstalování tohoto viru z naší hlavy vytvořili VIP klub Zákony BOHATSTVÍ ne až za 10 let, ale během 1 roku!

Virus NEJDE totiž zpomaluje Váš metabolismus. Znám lidi, kteří ho stále pěstují ve své bedně a to, co by jinak zdravý člověk dokázal za půl roku, oni dělají 10 let. Bohužel, na smrtelné posteli potom kňučí jako štěňátka: “Přál bych si, aby to tehdy šlo…” A Možná tento článek čtou koučové a mentoři a říkají si: „Proboha, ten LUKAVEC je navádí k násilí, to nic neřeší! Lidi potřebují pozitivní motivaci k léčbě!“ 

Omlouvám se, že jsem Vás zklamal. Došli mi nitě a pacienti si okusují rány zvesela dál! 😍

3) PŘÍBĚH NEEXISTUJE

Víte, kdy jsem začal být alergický na špatnou zákaznickou podporu? Většina lidí, co mě zná, tipuje: “Když jsi tenkrát na vejšce objednal pizzu a oni ti přivezli hranolky!” Jo, to mě dost vytočilo. Peníze mi dodnes nevrátili a hranolky byly navlhlý…

Ale ne! NEJVÍCE mě to začalo štvát v Česku a Slovensku v okamžiku, kdy jsme ZÁKAZNICKOU PODPORU pro své členy klubu ZÁKONY BOHATSTVÍ nastavili podle světových standardů. (Pravidelná a osobní komunikace na sociálních sítích, ve vybíhacím panelu v klubu, na emailech a telefonu, prostě být po ruce!)

Příběh NEEXISTUJE je příběhem papíru, který procestoval Evropu. Jdu Vám ho povědět. Začíná to nevinně. Až prozaicky. Sedím ve své kanceláři před monitorem. A objednávám na internetu výtisk 1000 PDF k rozeslání. Párkrát bouchnu do klávesnice. Tramtaráráááá. Objednáno.

“Super, ta firma vypadá dobře!” gratuluji si k jejímu nalezení. To, že se tahle idylická procházka parkem stane hororovým výletem do doupěte masového vraha, to jsem netušil… 🙂

Uběhne týden. 🤨

“Dobrý den. Už den mám mít od Vás zásilku a stále nic, pomůžete mi?” ptám se ještě v pohodě jejich zákaznické podpory.

“Jééé, teď to tady vidím. Zřejmě náš program zkomolil Vaši adresu. Kurýr Vás nenašel. A poslal zakázku zpět k nám k tiskárny. Do Německa,” potvrzuje mi milá paní na drátě mou teorii.

“Jak je to možné?” ptám se nesměle.

“Z naší strany pochybení NEEXISTUJE. To víte, DPD.” 

Dáváme tedy vše do kupy. Znovu jí říkám adresu. Znovu své telefonní číslo (pro jistotu).

Ubíhá další týden. Zakázka nikde. 🤨

“Dobrý den. Ano, vidím. Zakázka se nám znovu vrátila do Německa. Kurýr Vám nevolal?” říká tentokrát mladík na drátě.

Už naštvaně skoro řvu: “Ne. NEVOLAL!” Dobrá, nádech, výdech. Procházím se po kanceláři.

“NE, pane Lukavče, NEEXISTUJE možnost, že bychom to opomenuli, vidím to tady… Posílám Vám přesto na naše náklady EXPRESNĚ. To je do druhého dne,” ubezpečuje mě sebevědomě a hází horkou bramboru na DPD.

Několik dní fuč. Zakázka nikde. Píšu jako o závod vytočené emaily. Zákaznická podpora pro změnu nebere telefon. Ha ha, znáte to? V nejvyšší zuřivosti proto vyhledávám na internetu jejich dopravce. Dostávám se jako zázrakem k telefonnímu číslu.

“Dobrý den, pane Lukavče. Podle čísla zakázky tady vidím, že byl Váš balíček dnes ráno znovu zaslán do Německa. Vůbec nebyl zaslán expresně. Chybí dokonce vyplněné Vaše telefonní číslo. Kurýr Vám nemohl volat.”

Padám ze židle. Odjišťuji granát. Zdi kolem mě odpadají jako slupky od pomeranče.

“TO SI ZE MĚ DĚLÁTE SRANDU!” 🙄

Vzpamatuji se… Píšu tedy email tiskárně. Nebudu Vám tady vypisovat ty hromady nesmyslů, žvástů a obhajob, ve kterých v podstatě NEEXISTUJE chyba na jejich straně… Spíše Vám napíšu to, co mi v jejich výčtu chybělo:

“OMLOUVÁME SE! Chyba tu opravdu EXISTUJE!”

Virus jménem NEEXISTUJE je jako ZOMBIE nákaza. V jednu chvíli něco, co NEEXISTUJE, požírá lidské mozky jako žužu.

Nejhorší na této nákaze je fakt, že ochromuje naše možnosti. Pokaždé, když slyším od někoho:

“Ne, jiná možnost NEEXISTUJE!”

…chce se mi zvracet. Proč? 🙄

Protože Vím, že EXISTUJE. Kdybychom neměli více možností, jezdili bychom stále na koních, hlavně chodili pěšky, lítali bychom v dřevěných prdítcích nebo spíš padali na zem jako naložené okurky, netelefonovali si, jen bychom řvali přes plot.

Chcete více důkazů, že slovo NEEXISTUJE existuje jenom v našich hlavách? Důkazem je tento svět. Podívejte z okna. Co kdysi NEEXISTOVALO je dnes minulostí. Pokud jste nakaženi, mám pro Vás třetí a závěrečný lék. Řekl bych už skoro chirurgický zákrok. Pochopte, virus NEJDE je trochu slabší odvar proti tomuhle škůdci. Proto Vám píšu do receptu při každém jeho projevu ve Vás, Vaší práci či podnikání:

3X FACKA.

Aplikovat prosím samostatně na svůj vlastní obličej.

Pokud ani toto nezabere, existuje více možností, jak se z toho dostat.

Věřte mi. MŮŽETE uspět více než 1 000 000 000 způsoby, JDE to i jinak a EXISTUJE skupina, ve které to dnes a denně děláme. 🙂 Díky moc za přečtení a přeji:

MOŽNÝ A EXISTUJÍCÍ ŽIVOT, KTERÝ VÍCE NEŽ UJDE 😛

Pokud Vás článek inspiroval, pobavil či dovedl k zamyšlení, své DÍKY mi dáte najevo nejlépe sdílením článku! Děkuji 🙂 

Tomáš Lukavec - Ekonomika značky a marketing
V roce 2014 demonstroval principy, které učí, na propagaci a vytvoření tréninku Banán za milion, kterým prošlo během 14 dní přes 60 000 účastníků a zaznamenal obrat 4,8 mil. Kč. V roce 2015 vytvořil 1. českou on-line vzdělávací reality show Pekelná značka, jejíž obrat byl 2,8 mil. za 10 dní a přilákal pozornost více jak 200 000 diváků. V roce 2016 vydal knihu Jsi značka?!, která se stala na portálu KOSMAS.cz bestsellerem. Autor originálního konceptu Profily osobní značky. Pomáhá lidem stát se vyhledávanou osobností v jejich oboru.
Komentáře