Jsme posraní až za ušima… 7x JAK s tím skončit jednou proVŽDY!

„V autobuse se bojíme požádat o stažení sedačky před námi, i když se nám ty nohy už prostě nikam nevejdou… Klientům nikdy neříkáme NE, protože nás jinak opustí. Přesčasy si neproplácíme, protože se stydíme ozvat. Ve škole se hlásíme jen, když známe na 100 % správnou odpověď. Přátelé, musím to říci, jsme připosraní jako ovce před porážkou.“

A přitom stále čteme ty slohy o tom, jak 250x znásobit byznys, jak vydělávat více peněz díky internetu, jak získat více vlivu, jak přijít k balíku v práci z pláže. A když už jsme u té pláže, na baru se bojíme říci si o druhý drink ZDARMA – barman už je asi přepracovaný a nebudeme ho dráždit, že?

Bylo tomu vždycky tak?

“Tome, za komunismu jsme takový prostě byli všichni. Báli jsme se pípnout,” říká mi jednoduše teta. Jakože 50 let vlády komunismu v Čechách ochromilo naši nervovou soustavu? Přepsalo naši jinak ambiciózní genetiku Borovského a Němcové?A než začnu jmenovat další naše velikány, které už bohužel znají jen učitelé a pamětníci kvůli vlivu YouTube, pojďme si to říct narovinu: I Vy, co čtete tento článek, máte na víc.

Jinak byste možná každý měsíc objevovali kus světa cestováním, zažívali s rodinou neopakovatelné momenty místo stereotypní nudy, vydělávali dost peněz a nemuseli se hlídat v restauracích či při nákupech o víkendu. No tak, vážně:

KDY naposledy jste koupili něco dražšího a ani jednou jste si nepomysleli: “Sakra, to jsem neměla takhle před výplatou.“ „Jak to jen vysvětlím přítelkyni?“ „Co když to bude za měsíc někde ve slevě?“ „Nemá to někde vadu, abych to mohl vrátit?“ „Možná měla kámoška pravdu, jsem moc utrácivá…” A pak k tomu připočtěte Váš poslední měsíc…

“Je toho na mě moc, práce mě nebaví a je toho pořád víc a víc…“ „Šéf vůbec neposlouchá, co říkám.“ „Konečně podnikám a stojí to víc peněz, než to vydělává!“ „Ještě k tomu chci naplněný vztah, ne přežívání!“

Jsme opravdu tak moc „v prdeli“? Odpověď zní:

Kéž by…

S jemnou opatrností… Pšoukáme. Přitom dnešní problém nejsou naše problémy. Opravdu.

“Brácha, včera nevzal investor můj projekt a asi…” vyprávěl jsem svému bráchovi v autě cestou z letiště do centra Prahy.

“Viděl jsi někdy umírat děti na ulici? Slyšel jsi někdy pláč ženy, kterou bije manžel kamenem do hlavy na chodníku? Cítil jsi někdy smrad hnijící nohy starce, který spí pod igelitovou taškou?” zněla odpověď. Brácha se zrovna vrátil z náročné pracovní cesty z odlehlé části Turecka.

“Ne.”

Chvíli jsme nemluvili. Nebylo o čem. Moje problémy, tedy “problémy” ztratily smysl. A já si uvědomil, že jsem úplný ignorant. Libuji si ve svých problémcích a přitom si nevážím toho, co dělám, umím a příležitostí, které mi život dopřává. Jak se to mohlo stát, když učím lidi opak?

Sleva 90 % a ochutnávka až do postele!

Komfort.

Tohle už jste asi slyšeli milionkrát. Že máme vše na dosah ruky, nic vlastně nemusíme, neznáme chudobu.

Hurá.

Tento víkend se mi nechtěla stěhovat kancelář. Objednal jsem si stěhováky. Pak ještě uklízečku, protože se mi nechtělo uklízet. Jídlo mi přivezli až ke dveřím. A večer jsem zkouknul film, co běží v kině. Někdo ho dal na internet zdarma. Možná se smějete a říkáte si – no, tak to máš možná ty… Tady ale nejde o to, co se skutečně tento víkend stalo. Jde o to, že tuhle možnost máme všichni. Víme o ní. Je to uloženo vzadu v naší hlavě jako v sejfu.

A to nás oblbuje.

Sice ne všichni máme na vymoženosti dneška, ale uklidňuje nás představa, že tu pro nás jsou. Reklamy, televize, internetové bannery. Vyskakuje to na nás stejně jako nová zbytečná aktualizace Windows na zaprášeném monitoru. Nic nezmění. Ničemu nepomůže… Bohužel nás to jaksi uklidňuje. Protože se něco kolem nás děje. Ale my nemusíme nic. Je více šancí, možností, je více času. Zítřek za pár hodin. Proto jsme lůzři… Teď a tady.

“Jděte do …! Já jsem v poho…”

Bohužel tenhle komfort možností a zítřka nás oblbuje od základů. A projevuje se to nejenom na úrovni naší kariéry, ale také v běžném životě. Co právě teď jíte? Pijete? Na čem sedíte? V jakém domě? S kým? Proč? Jste opravdu spokojení? Chyba. Chyba?

Jenom nespokojení lidé nečekají na novou aktualizaci světa kolem. Oni aktualizace vytvářejí.

A teď slyším pár ezotericky smýšlejících fanoušků ze zadní části sálu: “Tohle neuznávám. Tyhle blbosti nebudu poslouchat! Nebudu žít v nespokojenosti! Je potřeba nejprve najít vnitřní klid!” Naštvaně opouštějí sál. Mluví o tom doma. Říkají to přátelům.

“Ten člověk je idiot. Prý mám být nespokojený! Vždyť já žiju totálně naplněný život, sakra!”

Jeden takový o mně mluví už 7 let, přátelé. Asi díky tomu dostal postupku přímo do spirituálního nebe.

“Nikdy nebudu spokojen s výsledky své práce, dokud budu živ,” řekl na konferenci v Paříži Steve Hawking, držitel Nobelovy ceny za astrofyziku.

“Je to zvláštní. Pokaždé, když dopíši novou knihu, mám pocit, že je o něco horší než ta předchozí. Ale prodává se o to víc!” pronesl Steven King, autor několika bestsellerů, o své tvorbě v New Yorku.

Zdá se, že velikáni ne a ne se spokojit s tím, co umí už tak perfektně. Cože? Tak? Muhammad Ali kdysi řekl: “Kdybych se spokojil s tím, co dnes dokážu, nedokázal bych nic víc…” Takže ona ta nespokojenost s výsledky naší práce/kariéry/podnikání má asi něco do sebe. Posouvá nás. Vyvolává v nás potřebu učit se. Uvolňuje adrenalin. Už jste někdy odpálili rychlý míček v tenise a získali tak bod? Přeskočili jste kaluž a nenamočili si boty? Dali jste svému bývalému facku za to, jaký to je hajzl?

Možná jste překonali sami sebe. Znamená to tedy zároveň i to, že přehnané sebevědomí v nás samotné nás oslabuje? Naopak.

„Abys byl velkým mistrem, musíš uvěřit, že jsi nejlepší. Pokud nebudeš nejlepší, tak dělej, že jsi nejlepší…“

– To řekl znovu Muhammad Ali.

“Sednout! A za 5!”

Nohy se mi klepou. Hlava jedno velké zemětřesení. Slzy na krajíčku. Doma výprask.

“Proč nemůžeš nosit z češtiny tak dobré známky jako sousedovic Honza? Proč?” Otázka velkolepá i směšná zároveň. Táta to viděl jasně…

Celý večer jsem oka nezamhouřil. Proč bych měl být lepší než můj kamarád Honza v něčem, co mě totálně nebaví a on to žere od rána do večera?

Tahle odpověď mi ze stropu pokoje nespadla. Nevypadla ani z rypáku celého vzdělávacího systému, kam jsem více než 10 let chodil se sváčou v tašce a v papučkách. Paradox života přišel v okamžiku, kdy jsem já, totální lůzr v jazyce českém, napsal bestseller. Zatímco Honza, hvězda slohovek a nadějný budoucí spisovatel, po škole začal pracovat jako telefonní operátor. Dělá to dodnes…

“Honzo, proč? Psal si a píšeš tak krásně!” ptám se ho na pivu jako válečný veterán ze školní lavice.

“Hele, já vím, že jsem měl samé jedničky na škole. Ale já se prostě bojím…”

Ups!

A vítězem se stává? Vzdělávací systém… Duch člověka prohrál.

Řekni, v čem jsi lepší než Jarka?

Tak znněla otázka v mé 1. vzdělávací reality show Pekelná značka. Proti sobě stanuli vždy dva soutěžící. Jejich úkol byl jasný. Říci, proč vzít do dalšího kola je a ne soupeře…

“No, já Jarku znám jen 7 dní… Zas tak nevím… Přijde mi fajn… Přátelská…“

Takže ještě jednou – V ČEM JSTE VY NEJLEPŠÍ?

“No, to by o mně měli říci asi druzí… Já nevím… Asi jsem dost odvážný.”

Asi, možná, no, kdybych, kéž by, raději! Tohle vyřazovací kolo bylo pro nás, porotce, nejnáročnější. Chtěli jsme je vyhodit všechny! A to samo sebou nešlo… Soutěžící svému přístupu říkali skromnost. Aby byli v kurzu. My v porotě jsme z nich cítili fatální společenskou vychcanost, umělou úctu k lidem, kteří chtěli jejich místo, a neuznání vlastní sebehodnoty…

Proboha, ohled je jedna věc! Ale totální potlačení vlastního talentu jenom proto, abyste neublížili druhýmTo není sebevražda. To je hotové šílenství…

Opravdu se bojíme říci nahlas, v čem jsme dobří? Umíme skvěle vařit, podnikat, pracovat s penězi, inspirovat, psát, učit, česat vlasy, ale…

“Jéje, né, to přeháníš! To není zas tak úplná pravda!” vždycky zakvílela po obdržení pochvaly moje kamarádka, která za pečení brownies dostala 3 české ceny a jednu mezinárodní hvězdičku. Proč to děláme? Není to tím, že jsme vychovaní v módu hodná holka/milý chlapec? A pomáhá nám to? Kam jsme díky tomu v životě došli?

O stejném tématu mluví i moje kolegyně Martina ve svém taháku Mrcha vs. Hodná holčička. Stáhněte si svoji porci růžového hříchu a zjistěte, jak odhodit falešnou skromnost a popadnout svět za pačesy. Mrchy byly, jsou a vždycky budou v kurzu. Buďte jednou i Vy!

STÁHNĚTE SI ZDE

~ 4 TIPY PRO DNEŠNÍ ŽENU ~

Stáhnout tipy ZDARMA

STÁHNĚTE SI SVÉ TIPY ZDE

Za rok za mnou přišla.

“Tome, zakázky se nehrnou… Nevíš, čím to je?”

Jsi příliš skromná, bejby!

Svoji přednášku v Bratislavě na akci Andy Winsona, Tajemstvo mysle bohatých, jsem ukončil slovy:

“To, že řeknete o sobě, v čem jste nejlepší, neznamená, že si nevážíte druhých. Ale pouze to, že si vážíte sami sebe.”

Celý sál vstal na nohy. Tleskal. A dokonce jsem zahlédl pár slz na krajíčku.

Tu samou přednášku jsem prezentoval na vysoké škole v Olomouci. Posluchači sice neplakali dojetím (ještě měli přehnané mínění o jistotách plynoucích z usínání v přednáškovém sále), zato ovšem zamyšleně tleskali. A jeden student za mnou dorazil s poznámkou:

“Jsem nejlepší v ekonomii. Mám samá áčka. Můžu u vás nastoupit na stáž?”

Po 14 dnech v mojí firmě:

“Ty neumíš ani zvednout telefon, Petře? Napsat obchodní e-mail? Vytvořit nabídku? Odhadnout potřeby klienta?” vykulil jsem na sebevědomého stážistu oči. Počet výstupů Petra = 0.

“Jasně, že to umím. Mám z toho samá áčka. Abych Vám to předvedl, chci už být ovšem placen.”

Nevím, kde je dnes tomu chlapci konec. V mé firmě ho zaznamenal hned na startu. Pardon, ale sakra, doprčic, kde se v té generaci teen bere tolik sebevědomí? Z čeho pramení? Měl jsem za to, že když se dnešní rodiče dětem nevěnují, tak že pak jsou třeba trochu více introvertní nebo tak… Což je obraz dnešních 90 % rodin. Nebo je to právě tím? Chybí jim soudnost? A opravdová, přirozená, neumělá skromnost? K čemu je vlastně skromnost dobrá?

Nevím. Rozhodně by se ale měli probrat ti z Vás, kteří UMÍ NAPŘÍKLAD zvednout telefon, napsat obchodní e-mail, vytvořit nabídku a odhadnout potřeby klienta! Stále se budete schovávat nesebevědomě v koutku? Kašlete na áčka v indexu na vysoké. Dělejte je v reálném životě. Na Váš účet.

Dejte pozor na sráče.

Přednášet pro tisíc lidí v jednom sále není vždycky brnkačka na pátou… Musíte se pořádně připravit. Vytunit prezentaci. Testovat ji. Učit se text. Chození po pódiu. Zkoumat, zda nejste extrémně nudní nebo přehnaně zábavní… Měsíce příprav se scvrknou v jeden den. 60 minut ve světle reflektorů. Bratislava 28. 11. 2016. Akce Tajomstvo mysle bohatých od kamaráda Andyho Winsona.

Stojím na pódiu. Kalhoty mám až pod staženým zadkem. Mikrofon v propocené pěsti. A tak začínám vyprávět svůj příběh, abych se uklidnil. Srdce na dlani. Jak jsem makal na benzínce bez floku na autobus do školy. Jak mamča neměla na svačiny… Jak jsem nosil jedny botasky dva roky. Jak jsme si pomáhali v nouzi a co mě to naučilo.

Hurá!

Všichni se tváří nadšeně, děkují za mé otevření světu, děkují za mou odvahu i příběh. Po hodině za mnou přichází jedna mladě vypadající slečna z týmu organizátora akce:

“Něco k Vám mám. Zbytečně jste to přeháněl s tím Vaším příběhem. To není všechno pravda, že? Lidé v sále také špatně vnímali vaši prezentaci, měl jste tam někde překrytý text. A navíc, ten obsah byl hodně vykonstruovaný.” Je jí tak 18, 19 let a drží nějaká skripta. Kritika se vždycky hodí, takže říkám:

“Děkuji za poznámky i za feedback!” Upřímně se jí zadívám do očí. Když už byla téměř z dohledu, otočila se na jedné z botasek a pronesla:

“Jo, a příště méně arogance na tom pódiu!”

Bodla, mrška jedna. A to bolelo. Ten den jsem se hodně otevřel a dalo to zabrat. A na takový svinský útok z hlubin jsem nebyl připraven. Ale co, třeba to byl profík, nějaká slovenská celebrita, koučka projevu nebo tak. Jdu se tedy zeptat hlavní vůdkyně akce!

“Ne, to je můj miláček, stážistka, myslím, že studuje přírodovědeckou fakultu, takový tintítko naše…”

A myslím, že se to nestalo jenom mně.

Taky k Vám někdy přicupital nějaký takový lotr s chytráckou radou? Člověk, který se nikdy nepostavil do Vaší pozice a přesto Vám vytkl první poslední? Rozumbrada bez zkušeností ale s plnou pusou narážek? Tak si na tyhle malé sráče dejte pozor. Ti totiž naše sebevědomí mohou pohřbít definitivně. Když jim na to skočíte. A abych to odlehčil, nemusí se vyrojit z davu jen na akci pro tisíc lidí. Mohou sedět ve Vašem obýváku.

Sice Vás milují. Ale zároveň Vás pohřbívají. Jo, mluvím z vlastní zkušenosti. Už rok se učím na kytaru. Vůbec mi to nejde. A do toho ještě zpěv. Jen si mě představte… Ale i přestože dělám malé pokroky, moje kamarádka Míša to vidí jinak:

“Ty vole, už přestaň! Je to horší a horší.”

A víte, co dělám? A co Vy můžete taky, až budete posraní až za ušima:

  • Začněte to dělat častěji.

  • Buďte více slyšet.

  • Ukazujte to více lidem.

  • Když Vás poníží, pošlete je do prdele.

  • Nikdy se neomlouvejte.

  • Najděte stejně neschopné snaživce jako jste Vy.

  • Prodávejte to.

A pokud stále nevíte, jak začít, tady máte návod:

~ 4 TIPY PRO DNEŠNÍ ŽENU ~

Stáhnout tipy ZDARMA

STÁHNĚTE SI SVÉ TIPY ZDE

A uvidíte, že i když zpočátku vyděláte 0 nebo možná -1 000 000 Kč, získáte ve skutečnosti více než mnozí milionáři.

Začnete totiž žít.

Naplno.

 

Tomáš Lukavec
V roce 2014 demonstroval principy, které učí, na propagaci a vytvoření tréninku Banán za milion, kterým prošlo během 14 dní přes 60 000 účastníků a zaznamenal obrat 4,8 mil. Kč. V roce 2015 vytvořil 1. českou on-line vzdělávací reality show Pekelná značka, jejíž obrat byl 2,8 mil. za 10 dní a přilákal pozornost více jak 200 000 diváků. V roce 2016 vydal knihu Jsi značka?!, která se stala na portálu KOSMAS.cz bestsellerem. Autor originálního konceptu Profily osobní značky. Pomáhá lidem stát se vyhledávanou osobností v jejich oboru.
Komentáře