Nemůžu, nejde, neexistuje… 3x (NE)možné Česko! #Příběh 1

Tomáš Lukavec

13. 01. 2020 remove_red_eye9065x timer5 5285

“Prosím, můžete zavolat na ten druhý úřad a zjistit mi to?” ptám se nesměle. “Ne, NEMŮŽU,” odpovídá úřednice v 9:36 ráno za přepážkou.

 “A to tam musím jet přes celou Prahu kvůli jednomu papírku?” ptám se vyděšeně. “Jinak to NEJDE,” zabručí nepřítomně úřednice. “Prosím, existuje jiná možnost, jak získat od Vás to potvrzení?” skoro klečím na kolenou. 

“NEEXISTUJE.” Zoufale odcházím. Byrokracie x smrtelník: 1:0...

Příběh NEMŮŽU, NEJDE, NEEXISTUJE. ?

A fungují jako Bermudský trojúhelník. Jako trojice přátel z Harryho Pottera. Ani jeden se bez druhého nehne. Neobejde. Nepřežije. Přesto nám ničí život jako Voldermort. Uvědomujeme si to? Nebo jsme už tak trochu “mimo” a sčítáme jen roky života a nesplacené účty na stole?

Tenhle článek bude humus. Říkám nahlas: “Fuj!” Takže aby bylo jasno. Jdete do toho na své vlastní riziko. Pokud Vám po přečtení exploduje monitor, praskne noha od židle nebo dostanete šedý zákal - můžete si za to sami… Varoval jsem Vás. Tak jdeme na to. Ha ha hááá (představte si hlasitý hrobový smích - pozn. autora).

1) PŘÍBĚH NEMŮŽU

Pojďme chvíli mimo Prahu. Dál do té české dědiny.

“Tome, moc jsme se na tebe těšili!” ječí na mě přítelkyně bráchy v Chrudimi. To město voní jako orchidej.

“To víš, když už potřebujete moji podporu,” objímám je oba. ❤️

Brácha s přítelkyní mají slabost. Pro kočky. Tři měsíce mi o jejich Ajmince básnil. Jak vyrostla do krásy. A že ji berou na kočičí výstavu v Pardubicích. Rozhodl jsem se je podpořit. Jsem přeci jen brácha... Takže vycházím schody. Plný očekávání otevírám dveře. Skoro nedýchám. Představuju si něco líbezného, malinkého, ťuťu ňuňu! A ve dveřích tohle:

Moje první zděšení následovalo druhé, když “to” přítelkyně bráchy vzala do náruče (prý jako miminko). Já viděl psa baskervillského. Jednohlavou saň. Chybu v genetickém inženýrství:

“Pohlaď si ji, lásku malinkou!” přihopsala ke mně Lucie s tou ochočenou temnotou. 

“Jééé. Ta je ale krásná!” vymáčkl jsem ze sebe zbytky života jako poslední kapku zubní pasty ze slisované tuby. Přiznám se. Hladil jsem "to" se zavřenýma očima. Dodnes nevím, jestli jsem hladil Luciin svetr nebo to ztělesnění mých nočních můr. Děsně to zasyčelo. Jako prasklé plynové potrubí doprovázené klaksonem dodávky.

“To nic, to tě má takhle ráda... Ona je teď trochu zmatená."

Zabije mě? ?

Naštěstí jsem se nezeptal. Na jazyk se mi dralo něco jiného. Chtěl jsem zašeptat, ne zařvat: “S tímhle nemůžeme jet na výstavu! Vždyť nás tam upálí, ukamenují, ukřižují!” Opravdu, měl jsem to na jazyku, nějakou společenskou verzi typu: “Do prdele, vy pěstujete něco, co vás jednou zabije!” Jenomže…

“Hele, Tome, my ji nakonec nebereme…” 

Že by jenom přeci prozřeli? Odvezeme ji hned za město k lesu? Tak co?

“Ona je teď trochu nesvá… Nemá své dny… NEMŮŽU ji tam vzít. NEMŮŽE vyhrát,” klesla na duchu Lucie. Brácha ji objal zezadu.

“Jopo - kp - llů - rodm - eš - ksss - arrggonak…” Zakoktal jsem se. ?

“Víme, že jsi sem přijel ji podpořit. Tak proto bychom rádi, abys přesto na tu výstavu jel s námi, i když bez ní.”

Poprvé jsem si dovolil upřímnost“Jasně, m-m-moc rád!”

Zatímco do Pardubic řídí brácha, já rozhýbávám své ztuhlé tělo. Někde jsem se kdysi dočetl, že lidské tělo má v šokové situaci naprogramováno nekontrolovatelně uvolnit svěrač. Dokážete si mě představit, jak stojím před bráchovým miláčkem a u toho se po… hrůzou? A jak bych jim to vysvětlil? Díky bohu, že moje tělo neprogramovala příroda, ale workoholismus. Jsem perpetuum mobile. Dokud nechytnu smrtelnou nemoc jménem rýma.

Otočme list. V hlavě se mi neustále točí ten pohled:

Naštěstí cesta utíká rychle. Vcházíme na výstaviště a já se těším na roztomilá koťátka, malinké pusinky, vykulená očička, pacičky, mňaukačky a další potrhliny, co ta malá stvoření umí. ❤️ Něco takového:

Jenomže tam v klecích tohle!?

Nyní se opravdu omlouvám všem chovatelům koček. Přiznám se. V atributech krásy koček se vůbec nevyznám. A protože jsem asi absolutní ignorant, první, co mi vyvstalo na mysli:

“Ježíš marjá, měli jsme tu bestii vzít s sebou!”

Opravdu. V tu chvíli jsem byl naprosto přesvědčen, že by vyhrála. Minimálně by udělala dojem. Ehm… Po obejití všech asi 50 klecí s kočičkami, připomínajícími pejsky, křečky, netopýry a konečně i kočky, koukám na rozhodčího:

Musím Vám říci, zážitek. A nyní bez ironie a sarkasmu. Moje srdce bije pro lidi, kteří dělají svoji práci s vášní a láskou. Ten pán tam doslova čaroval. Věnoval se nejenom kočkám, ale i kočičím majitelkám. Najednou jsem si znovu připomenul to, co sám učím:

Je jedno v jakém oboru jste. Když máte správnou strategii a zápal, stanete se vyhledávanou osobností.

“Hele, Lucko, jak jste došli k tomu, že Ajmy NEMŮŽE vyhrát?” zeptal jsem se vážně přítelkyně bráchy. “Prostě jsme to tak nějako cítili,” řekla mi, zcela upřímně.

A mně to došlo... ?

Co nás opravdu dělí od vítězství? Co nám řekne: ne, na to nemáš? Ne, je příliš brzy začít podnikat? Ne, ještě nejsi dost dobrý. Ještě nejsi dost zkušená… Co je tou FAKTICKOU brzdou?

Paradoxně…

Naše EMOCE.

Naše vlastní pocity ze sebe sama, z našich úspěchů, z našich neúspěchů, z toho, co si o sobě myslíme… Zhodnotíme se a pak najednou virus jako z Matrixu: NEMŮŽU.

Fuj. Humus.

NEMŮŽU totiž nevychází z pravidel hry. Vychází z naší představy o dokonalosti.

Koukáme na naše vzory a říkáme si: frajer a borka, hm… Nevidíte jejich roky přešlapů, vylámaných kostí, oteklých prstů z klávesnic, milion nepovedených videí, rozhodnutí a nápadů. Subjektivně si zhodnotíme situaci: “Hm, ještě NEMŮŽU přednášet, psát knihu, vydělávat více peněz, založit další firmu, začít podnikat, vydělávat na mateřské, prodávat více, NEMŮŽU získat povýšení či práci svých snů…”

Mám pro Vás lék. Od toho tady jsem. A zaručeně funguje. Mám ho na sobě ozkoušený. To víte, léta praxe. 

DEJTE SI FACKU. SAMI SOBĚ. OPRAVDU.

Tenhle virus se tváří nenápadně. Je to taková pubertální chřipčička. Nejdřív zafunguje na lidi kolem Vás. Dají Vám pokoj. Pak ale napadne Vaše vlastní orgány a uvrhne Vás před televizi na gauč.

“Miláčku, jak dnes bylo v práci?”

“Jo, dobrý.”

To jsou dost možná jedny z projevů. Studené konverzace bez náboje a výstřelu. Virus NEMŮŽU už možná nabírá obrátky. Už ho třeba ani nešíříte do okolí, jenom se uhnízdil ve Vaší hlavě jako červ v jablku. KDYŽ si to uvědomíte a svůj virus odhalíte nebo přistihnete, FACKA zabírá okamžitě.

K užití již dnes. Kolikrát je třeba. Vedlejší účinky? Bohatší, více šťastný a produktivní život.

Tohle byl PRVNÍ PŘÍBĚH, jdete dál?

Nezapomeňte nás sledovat na Facebooku.      

P.S. Už znáte beta verzi našeho klubu? Tam se na ty kroky mrkneme více prakticky! Najdete tam mimojiné taky spoustu hodnotného obsahu.

 

Tomáš Lukavec

Nejnovější příspěvky

Je to tady, pustíme se do dalšího příběhu!! Nasaďte helmu, pojedeme z kopce! 2) PŘÍBĚH NEJDE

13. 1. 2020 remove_red_eye8794x timer5 5034

Poslední příběh z 3 dílné serie před námi. Máte můj respket, že jste až tady! 3) PŘÍBĚH NEEXISTUJE

13. 1. 2020 remove_red_eye8834x timer5 5703