7  RAD od chudé Asiatky (pro holky ze Západu…)

“Poctivým podnikáním u nás zbohatnout nelze.” Vzpomínám na slova svojí kamarádky ze střední. Sedíme spolu na kávě v Praze a probíráme život. Je těsně před mým odletem do Kambodži a Thajska. Mám za sebou právě vydání první bestsellerové knihy Mrcha vs. Hodná holčička, přednášení pro 1 200 lidí v Bratislavě, mentoring uzavřeného kruhu podnikatelek.

“Proč si to myslíš, Kláro?” Ptám se.

“Dělám číšnici. Víš, jak to chodí…”

“Tak to tedy nevím. A vůbec, já začínala jako podřadná vesnická chůva.” Povídám.

“Takhle budu do konce života. Jenom otročit.” Klára doplňuje.

“A dost!” řekla jsem si a zakousla se do tématu výmluv a podnikání více do hloubky.

A ne ledajak. Tento článek pro vás píši v letadle 12 000 metrů nad mořem cestou z Asie do Prahy. Cítím se plná úcty a pokory k lidem, které jsem tam potkala. O to více hledám ten základní rozdíl mezi naší a jejich kulturou. Nemůžu si pomoci. Tu odlišnost vidím v přístupu. Hlavou se mi točí neustálé stížnosti od lidí, které mám jinak ráda. Vypráví mi sáhodlouhé příběhy, proč něco nejde v podnikání nebo naopak jak je to těžké žít jako zaměstnanec a kdo všechno za to může. Mnohdy to slyším od lidí, kteří:

1) mají pravidelný měsíční příjem, o kterém si může třeba 99 % lidí v Kambodži nechat jenom zdát

2) mají střechu nad hlavou, teplo, čistou vodu v kohoutku (pitnou!!!) a spousty přátel kolem sebe

3) mají podnikatelské možnosti, za které by šli lidé v jiných státech světa třeba za mříže

Prosím, neberte mě jako nějakou aktivistku. Tento článek má za cíl především posloužit čtenáři jako vhled do života podnikatelů a podnikatelek v Asii, kteří i přes nepříznivé a “chudší” podmínky své země dávají do své práce maximum a ještě k tomu se na vás non-stop usmívají.

Ano, otevřeně tak přiznávám, že například nudlová polévka z rohu zaprášené ulice v Thajsku pro mě svou kvalitou a vřelým způsobem podávání překonala nejednu luxusní restauraci v Praze. Bohužel…

Proto věřím, že vám mé postřehy pomohou se zamyslet, a třeba něco vylepšit ve vaší práci, podnikání či běžném životě. Zažila jsem v Asii cenných 7 LEKCÍ BOHATSTVÍ od zcela obyčejných žen, které mi otevřely srdce. Doslova mi ukázaly rozdíl mezi CHUDÝM a BOHATÝM myšlením.

 

Těchto 7 lekcí s vámi nyní posdílím. Tak pojďme na to!

LEKCE 1. “VYŘEŠ TO A NEBOJ SE TO PRODÁVAT”

“Tome, znovu mám chuť na čerstvý kokos!” svěřuji se Tomovi v Thajsku na ostrově Koh Phangan. Co se bude dít? Hned se to dozvíte!

“Já taky. Ale v našem kempu je mají zbytečně předražené, nemyslíš?” konstatuje zamračeně Tom. Sice na ceny moc při cestování nekoukáme, ale zároveň se nechceme cítit jako hlupáci, když kus za turistickou zónou koupíte to samé třeba i o 70 % levněji (v Asii obzvlášť).

“Hele, co zkusit tetu?” (Teta je paní s malým stánkem u cesty, která nám prodává většinou ovoce.)

“No jasně. Ta je prima.”

Sedáme tedy na náš skútr. Je půl deváté večer. Většina malých prodejců u cest (mají tam jenom krabice se zbožím a celý den se usmívají na kolemjdoucí ve víře, že nakoupíte) zavírá kolem desáté až jedenácté hodiny.

Vystupujeme konečně u tety.
“Coconut, you have?” Opětuje ochotné Thajce krásný úsměv Tom. Chvíli váhá, zda dobře slyší. Angličtina jí ještě dělá problémy. Tom jí to musí zopakovat. Teta se rozchechtá na celé kolo.

”Ouu, no no… Coconut don´t have now.” Celou dobu nám přitom ukazuje své čerstvé voňavé ovoce. Mango. Banány. A ananasy.

“Wait. Give ten minutes, ok?” říká nám z ničeho nic teta a skáče na svůj pidiskútr. Chvíli na sebe s Tomem nevěřícně civíme. Kam to proboha odjela? Po pár minutách vyjíždí ze zatáčky teta s taškou plnou kokosů.

“I have! I have! I have!!!!” Její obrovské, bílé a podivně vystouplé zuby nelze přehlédnout.

SEČTENO A PODTRŽENO: Ta dáma odjela za nás na tržiště, koupila kokosy za zdejší cenu (místní si na ostrovech prodávají zboží většinou za jinou cenu, než kterou vystavují) a nám je prodala za stejnou cenu jako na tržišti, čili 30 BÁTŮ/ks (v přepočtu asi 19 Kč). Bereme jich rovnou pět. Děkujeme jí a slibujeme jí brzký návrat.

To kouzelné ovšem přichází druhého dne. Jedeme kolem naší tetky a nestačíme se divit! Kokosy jsou vystavené u ovoce s cedulkou 30 BÁTŮ. Samozřejmě že další lidé u ní kupují jako pobláznění. V rezortech poblíž jsou totiž nesmyslně předražené…

POUČENÍ: Ve svém podnikání máte dvě možnosti. Buď pro své klienty připravíte takový produkt a službu, který od vás opravdu očekávají (toto platí obzvláště v oblasti služeb), a nebo si zajedou ke konkurenci. Proč být tedy flexibilní jako tetka a ne zkostnatělí jako Trautenberk? Klienti mnohdy očekávají váš zájem. Nemůžete mít vše, to je jasné. Ale je spousty věcí, které můžete do svého sortimentu přidat. Naslouchejte jim. Možná roky přehlížíte něco, čím jim můžete pomoci. A mezitím vymýšlíte komplikovanou Eiffelovku…

Líbí se vám tento příběh? Dejte o něm vědět přátelům.

7447][/content]

LEKCE 2. “OMLUV SE NAPLNO A DEJ DEZERT ZDARMA”

Je osm hodin večer. Vracíme se z úžasné pláže. Nádhera.

“Kam se dnes vydáme najíst?” zní moje nejčastější otázka při cestování. Každého už nudí mi odpovídat. To asijský jídlo ale opravdu polykám jako lentilky.

“Hele, o něčem vím. Viděl jsem jedno fajn místo po cestě,” konečně vypadne z Toma. Beru tam i ségru. Chce zkusit místní speciality.

O půl hodiny později sedáme do krásné restaurace. Něco mezi country americkým venkovem a thajským buddhistickým chrámem.

“Dáte si?”

Spokojeně objednáváme. Do pár minut nám na stůl nesou nádherné porce jídla, vše čerstvé a chutné.

“Marti?” ségra vytahuje ze svého hamburgeru dlouhý vlas.

“To snad ne!” Koukám na to jako z jara. Ale co, stát se to může. Teď si to ale poslechněte. Tomáš volá obsluhu. Ukazuje vlas v jídle mojí sestry. Dobře, chudší země. Možná se na nás usmějí, omluví se a řešit to nebudou. Budeme muset vyjednávat a trvat na slevě.

“Počkejte prosím!” Mladý číšník bere vlas do ubrousku a odchází s posvátnou uctivostí do kuchyně. Během několika sekund kolem nás stojí celý personál restaurace. Kuchař. Asistentka. Všichni číšníci. Chodí a omlouvají se osobně mojí sestře! Usmívají se a prosí o prominutí. V tom vychází ze dveří majitelka, drobná starší Thajka. Nese velký drink a dezert na stůl před mojí sestru.

“Omlouváme se, toto je zdarma! Odpusťte, prosím!” Všichni koukáme s otevřenou pusou. Hlavou nám běží film z ČR, kde, když jsme naposledy našli vlas v jídle, zeptala se nás číšnice: “Čí z vás je?” Museli jsme se doprošovat, aby nám za nedojedené jídlo nic neúčtovali! A toto?

SEČTENO A PODTRŽENO: Do restaurace jsme se vrátili celkem ještě 5x. Chtěli jsme sice otestovat i jiné, ale přístup této restaurace nás natolik očaroval, že jsme nemohli odolat. Majitelka nás dostala do kolen. Pokaždé se na nás všichni usmívali a vítali nás s otevřenou náručí. Párkrát zavtipkovali, že se kuchař oholil dohola. Ale že to nevadí. Že těch pět vlasů ho krásnějším nedělalo. Krásné. Lidské. Prozákaznické.

POUČENÍ: Toto je citlivé téma v oblasti služeb. Zákazník nemusí mít sice vždy pravdu, ale v okamžiku, kdy vám dává zpětnou vazbu, zamyslete se, co na tom pravda být může.

Jste totiž na tenkém ledě. A v podnikání někdy mít pravdu znamená přijít o peníze. Co vám přinese zákazník, kterého přesvědčíte, že mu do jídla spadnul jeho vlastní vlas? Vrátí se k vám 5x, jako my do thajské restaurace? Nebo zajde raději ke konkurenci, které sice sem tam spadne vlas do jídla, ale rozhodně ho tam nečeká ponížení a trapný výstup?

Lekce od Thajky z restaurace je prostá. Váš zákazník není sice váš pán, ale rozhodně stojí za to mu dopřát ten pocit. Protože kousat ruku, která vás živí, je horší, než si hladit ego, které vás dovede ke krachu.

LEKCE 3. “NEKRAĎ A PODĚKUJ”

Jednoho krásného dne si takhle jedu do místního obchodu pro čerstvé ovoce. Zaplatím a jedu zpět do rezortu. Celou cestu na skútru mám přitom pocit, že mě někdo pronásleduje. Tak na to šlápnu! A opravdu. Ve zpětném zrcátku za zatáčkou vidím jakousi ženu na mě něco hulákat. Že by místní mafie? Po dobrém kilometru zpomalím a uvědomím si, že mi je ta dáma povědomá.

Vždyť to je prodavačka z obchodu! Okamžitě zastavuji.

“Plííís plíííís…” nemůže popadnout dech. Celou cestu na mě hulákala z plných plic. Usmívám se a nevím, co se bude dít.

“Híííír,” podává mi moji peněženku. Proboha! Kde ji jenom vzala!

“Jů forgot, jór jór!” Mám oči navrch hlavy. Dochází mi to. Zavřela celý krámek jenom proto, aby mi dovezla mou peněženku. Chovám k ní obrovský respekt a úctu. Nevím, co říci. Ona na nic nečeká.

“Thank you – you buy, come back, come back to me!” otáčí se na svém skútru a pádí zpět do města. Wow!

SEČTENO A PODTRŽENO: Říká se tomu ochota, péče, důvěra, vděk. Nazvěme to jakkoliv. Ale je to nádherné. Zahřálo mě to u srdce. A nemyslete, dobro se dobrem oplácí! Celý večer jsem vyprávěla všem o téhle úžasné dámě. A druhý den? Začali k ní jezdit nejen všichni, kteří se mnou cestovali Thajskem, ale také další cizinci, které jsem potkala na plážích! Když jsme se u ní stavili těsně před odletem, znovu mi poděkovala a dala mi zdarma ananasový salát.

PONAUČENÍ: Pravda je taková, že se dobro se v lidech nevytrácí. Jenom se vytrácí čas, který jsme ochotní mu věnovat. Kdyby se ta dáma neodhodlala zavřít krám, zapomenout chvíli na peníze, pravděpodobně by se ke mně peněženka ten den nedostala. A já bych zpanikařila. Jenomže tenhle dobrý skutek ji ve výsledku vynesl dalších minimálně 6 dobrých zákazníků, kteří u ní nechali hezké peníze.

Neopomíjejte sílu jednotlivce. A rozhodně nezavrhujte své individuální zákazníky pro větší dav zájemců. Za každým člověkem stojí několik dalších. Ve finále dav. Svou značku si můžete velmi rychle pošpinit. Ale také, pomocí dobra, rozšířit do celého světa bez reklam či investorů.

LEKCE 4. “CHYŤ KLIENTA ZA RUKU A NEBOJ SE KONKURENCE”

Další příběh je také z restaurace. Ale trochu jinak. Tentokrát z Kambodži. Povím vám upřímně, že jsem nezažila krásnějších chrámové prostředí než Angkor Watt. O tom se ještě v tomto článku dočtete! Nyní zpět ke 4. lekci. Stalo se to v jedné jídelní části za chrámovým komplexem.

Náš řidič Tuk tuku nás vyhodil na tržišti s tím, že se zde skvěle najíme. Po chvilce bloudění jsme natrefili na řady jídelních stolů pod přístřeškem. Hurá! Bloudíme a přemýšlíme, kam si sednout. Jedna řada je se žlutým potahem přes stoly, druhá s modrým, třetí s červeným.

“Pojďte, pojďte!” vyskakuje od jednoho ze stolů milá paní a vede nás od červeného stolu, u kterého jsme stáli, k modrému. Zpočátku si myslíme, že v tom mají speciální systém. Pak ale z pohledu starší paní za červenými stoly vycítíme, že je to naopak. Červené stoly v řadě totiž vlastní jejich konkurence!

Ano, taky jsme tomu nemohli uvěřit. Prostě, peníze byly na jeden přístřešek, tak se složili. A situaci vyřešili barevným rozlišením stolů. S tímto jsme se setkali v Kambodži ještě 2x, a to většinou na trzích či v odlehlých částech měst.

“Hele, myslíš, že ta vzadu tu naši zastřelí? Odtáhla nás k sobě od jejího stolu…” ptá se pološeptem Tomáš.

“No, nevím, vypadá spíš na usnutí.” A opravdu. Ta druhá se sice naštvala, když viděla svoji kolegyni kolem nás hopsat a odtáhnout nás k sobě, ale na druhou stranu jenom tak seděla a koukala nepřítomně kolem sebe…

“Myslím, že si chce spíše odpočinout,” dodávám a pouštíme se do nudlí na stole. Naše “lovkyně” nás zahrnuje láskou a úsměvy. Koneckonců i svou naštvanou konkurenci.

SEČTENO A PODTRŽENO: Občas předstíráme, že naše konkurence vůbec neexistuje. Jindy to zase přeháníme a sledujeme každý její krok: “Ježíši, ti mě kopírují! Šmejdi!” Ať tak či onak, trh je jako pískoviště. Jednou postavíte hezkou bábovičku vy, jednou oni.

To ještě neznamená, že vlastníte pískoviště. 🙂 Nedalo nám to a v našem hotelu jsme se zeptali, jak mohou podnikat takhle pod jednou střechou dvě konkurenční restaurace. Mohou. Rychleji se od sebe učí. Když jedna udělá něco, co mají lidé rádi, udělá to i ta druhá. Pomáhají si,” řekla nám s šibalským výrazem. Tak typickým pro Asiaty jakéhokoliv věku.

PONAUČENÍ: I když vaše konkurence dělá ty samé nebo podobné věci, nebojte se ulovit si svého zákazníka. Doslova ho chyťte za ruku a doveďte pod svou střechu. Neříkám, ať jste podlí nebo hamižní, buďte prostě konkurenceschopní. Co to znamená? Znamená to vnímat trh, spatřit klienta a nečekat, až se posadí ke stolu opodál, ale k tomu vašemu. A když se za to na vás konkurence naštve? Nemá sedět na zadku, ale taky něco dělat. Neřešte jejich pomluvy a závist. Řešte radost a štěstí vašich klientů.

Navíc chytrá konkurence spolupracuje. Hloupá zápasí. Přiznávám, že by Martiny Brandové nebylo tak moc nebýt Pavla Říhy, Andyho Winsona, Rosťi Gordon Smitche a především Tomáše Lukavce. Inspirovali mě, pomohli mi, zpropagovali mě. Ale oni by zase tak moc nebyli beze mé péče, rad a tipů. A o to tady jde. 🙂

LEKCE 5. “DRŽ STANDARD, I KDYŽ JSOU SPOKOJENÍ”

Tentokrát kavárna, moje oblíbené místo. Prásknu to na sebe! Představuje pro mě oázu klidu, inspiraci a lidi, kteří hledají své místo k načerpání energie do jinak hektického dne. Káva je něco, co vám sešle Bůh do náručí, když už ví, že na obejmutí je pozdě. Proto ho piju ráda. V Praze. Americe. Africe. I v Bangkoku, hlavním městě Thajska.

Protože nic neberu na lehkou váhu, hledám vyhlášenou místní kavárnu. Po dvou hodinách brouzdání internetem:

“Tome, máme to!” chytám doslova Toma za límec a táhnu ho přes celé město v plus padesáti stupních a v podpatcích. Je mi to jedno. Tohle kafe prostě musíme vyzkoušet!

“No jo no, už běžím, prosím tě, stejně to s tebou švihne!” povzdechne si Tom mezi dveřmi krásného mramorovaného interiéru. Wow! Paráda!

“Tady, prosím, posaďte se. Dáte si kávu?”

Mrkám všema očima na servírku. Tom pozoruje svou propocenou košili. V tomhle vedru stačí jenom dýchat a sprchujete se ve vlastním wellnessu.

“Dobrou chuť!” pokládá ten zázrak číšnice na malé talířky na stole. K tomu přidává dvě oplatky s čokoládovou polevou. Konečně mi někdo rozumí! Ještě zmrzlina a šlehačka a jsem v ráji! Ale na to si člověk musí počkat. Doufám, že můj oblíbený cukrář v Praze tam beze mě nekrachuje…

Abych to nerozmazávala, káva je výtečná. Necháváme na talířku obří dýško. A jdeme.

“Počkejte!” volá na nás servírka a v rukou drží dvě obří kávy. Jdeme k ní.

“Omlouvám se. Náš stroj na kávu měl před chvilkou poruchu. Bojím se, že vaše káva mohla být trochu slabší. Zde máte dvě nové na účet podniku!” Klekám před ní jako před bohyní! Dojatá. Chce se mi brečet. Opravdu. I když to nyní zní hystericky, dostala jsem balzám na duši. Tohle se mi u nás ještě nikdy nestalo. Proboha! Už tak jsme byli spokojení. Ta káva byla vynikají, lepší než kterákoliv, kterou jsem kdy pila. A toto! Tomáš kroutí očima. “Ale je to fajn, to se musí nechat!” Dáváme jim skvělé hodnocení na Trip advisor. Domů si neseme více než chuť kafe. Chuť opravdovosti.

SEČTENO A PODTRŽENO: Řeč je o standardu. Máte ho vy, já, vaše máma, kočka, kterou roky rozmazlujete. Je jedno, jestli podnikáte nebo jste zaměstnaní. Máte určitá očekávání, které je fajn vám splnit. Třeba že přijedete do hotelu a někdo se postará o vaše zavazadla. Nebo to, že se vám někdo omluví, když vám šlápne na nohu.

Standardy hrají klíčovou roli v podnikání. Ne jenom uvnitř firmy, ale také navenek. Nastavujeme úroveň služby či produktu našim klientům. Buď jsou ve finále spokojeni a nakoupí zas. Nebo zklamáni a už se nevrátí. To, co se stalo v kavárně v Bangkoku, šlo ovšem za horizont daného tématu.

My jsme spokojeni byli. Ale člověk, odpovědný za naši spokojenost, nikoliv. Mohl nás nechat odejít. Vzít vysoké dýško. Dělat, že nic. Ale to by ta daná značka musela mít standard: “když něco uděláme špatně a zákazník to nepozná, nechme to být”. Ale pak je ještě lepší úroveň, standard silnější než úder blesku do skály: “Když něco uděláme špatně a zákazník to nepozná, omluvíme se a na své náklady to napravíme, dáme mu dárek”. Wow! Kdo si na tohle troufne? Lidé s úrovní. Značky s přesahem. A podnikatelé s perspektivou.

PONAUČENÍ: Vytvořte svůj standard. Napište si ho na papír. Do mobilu. Na zeď v ložnici. Je to jedno. Stanovte ho. Jak se mají vaši zákazníci cítit? Co se má s nimi dít? Jak se o ně postaráte? Někdy zbytečně tyto otázky komplikujeme “odbornou hantýrkou”. Jednoduše… Představte si, že jste svůj zákazník. Napište si krok za krokem, co očekáváte. Co se má kdy stát. Proč. Tak abyste byli šťastní a vrátili se.

Něco vám povím. Je skvělé být zákazníkem dané značky. Ještě lepší je takovou značku vlastnit. Jste hrdí a víte na co!

LEKCE 6. “OSLOV NAŠTVANÉ KLIENTY A POMOZ JIM”

Tenhle příběh je pro změnu negativní. Ale končí dobře. Asi si pamatujete, že jsem vám na začátku článku psala, že lidé v Asii jsou obyčejně usměvaví, radostní a pokorní. Tak jedna dáma nebyla. Thajka, která mi málem udělila šestou lekci. Naštěstí to zachránila její konkurence. Hned se dozvíte více.

V Asii je obvyklé smlouvat. Nebo takto. Je to tam mnohem otevřenější smlouvání. Nedokážu si představit v Praze jít do Dioru a smlouvat s prodavačkou v sáčku o ceně: “Koupím hned, když dáte slevu 40 %!” To by se asi potrhala smíchy… I když pár mých přátel to aplikuje. Prý uspějí v průměru ve 2 případech z 10. V Asii je to naopak. Uspějete většinou v 8 případech z 10. Tuto činnost si obzvláště oblíbil Tomáš.

“Už jsem na to přišel! Je to jako sport!” skáče Tomáš do vzduchu a hází čísla na stánkaře se zeleninou. Sleva sem, sleva tam. A opravdu… Pokaždé jsme něco ušetřili. A místní? Ti laškovali pohledem. Snad si nás i více považovali.

“Koupíme tři kuřata naráz, když nám zlevníte 20 %!” Tom ukazuje peníze paní s grilovanými kuřaty. Snad poprvé v životě vidím někoho v Thajsku se hněvat, ještě k tomu ženu ve středním věku na tržišti. Odvrací zrak a ignoruje Toma. Ten v údivu mračí obočí.

“Dobře, vezmeme tři se slevou 10 %!” Tom to ještě zkouší, i když ví, že prodavačka není dobře naladěná. Kdyby alespoň promluvila. Zasmála se! Nebo hodila vtípek. Ale ona Tomáše úplně ignoruje. Nic. Ani neprodává to, co má, za plnou cenu. Nesnaží se. To nám přijde v Asii dost neobvyklé. Kdyby na ni stály fronty, neřeknu si… Přijde nám to zvláštní.

“Come, come!” volá na nás z dálky slečna přes pár stánků. Nad hlavou mává grilovaným kuřetem, div z něj neodletí křidélka.

“Za kolik?” ptá se Tom. S úžasem zjišťujeme, že slečna je prodává za nižší cenu, než za kterou se je snažil Tom usmlouvat u paní bručounky! Nic není náhoda… Krásně nám je ohřeje nad ohněm, zabalí a dává k nim navíc brambory. Za námi už stojí skupinka turistů z Německa. Budou nakupovat, to se ví. Kuřata jdou touhle dobou na odbyt. Více ovšem letí vstřícnost a zájem o zákazníka!

SEČTENO A PODTRŽENO: Paní bručounka o nás přišla. Nemluvila. Urazila se. Co jí její přístup přinesl? Od nás určitě nic. Nejde o to, čeho se zákazník domůže. Jde totiž o to, jak k němu přistupujete. To, že s vámi komunikuje, značí zájem. I když je třeba kritičtější. Nebo si občas dovoluje. Pořád je to projev zájmu. Raději smlouvejte, vyjednávejte.

Rozhodně neignorujte. To platí pro vaše podnikání. Je pořád lepší zákazníka slušně odmítnout a dát hezký návrh, než odmítat bez vysvětlení.

PONAUČENÍ: Raději s láskou odmítat a hladit, než mlčky nechat zákazníka odejít. Není nic horšího. Pro vás je jediný trest v podnikání: zákazník vás nekoupí. Tečka. Pokud jste vy zákazník a nějaká značka či podnikatel se k vám chová arogantně, ať už se bavíme o restauraci, trafice, prodejně s oblečením, kosmetikou atd., jděte ke konkurenci. Opravdu. Jděte. Je o ulici dál. Jí dejte peníze.

Nebojte se změn. Přeci nepůjdete do postele s chlapem, který se vysmívá vaší postavě? Přeci nebudete kupovat prsten ženě, která vás podrývá? Pokud se vaše konkurence chová k zákazníkům způsobem, který vám přijde dost za hranou, nebojte se jejich zákazníky oslovit. Není třeba přeci jmenovat konkurenci. Prostě ukažte, jak to děláte vy. V tom je také kouzlo. A to nemusíte věřit v zázraky!

LEKCE 7. “BUĎ TRPĚLIVÝ, ALE NE LÍNÝ”

Přiznám se vám, nejsem věřící. V mojí rodině sice babička dodržuje všechny křesťanské svátky, i ty, které se prý už dvě stě let neslaví, ale já jsem ráda, když zvládnu Vánoce. Věřím v pokrok. Lidskou hodnotu. A zdravý rozum. Ačkoliv vím, že tu něco je, nevnímám náboženství jako cestu k osvícení. Ale spíše jako značku s dlouhou historií a mnoha zářezy v kalendáři (profesní deformace?).

Nicméně Boha jsem potkala. A to mezi zdmi palácového komplexu Angkor Watt.

“Víš to, že to stavěli jenom necelých 50 let?” povídá mi Tom po jednom dni procházení toho zázraku na mapě. Prý na prozkoumání celého komplexu potřebujete až 3 dny.
“Více než 300 chrámů! Chápeš to?”

Cítím vnitřní klid. Pohodu. Je mi extrémně dobře. Něco se na tom místě děje. A to jsem tam nejela za hledáním nirvány. Naopak. Fascinuje mě ta síla lidského přesvědčení, která dá tohle dokupy.

“Panovník říkal, že staví nebe na zemi,” dodává Tom. A opravdu. Lidské ruce. Nohy. Tohle všechno vzniklo z bažiny.

A ani zub času nerozložil tohle místo na padrť. Kořeny stromů prošly kamenem. Déšť se vpil do základů. Silný vítr polámal zahrady. Nadarmo. Angkor Watt stále stojí.

Dílo, které stavíte srdcem i hlavou, prostě zůstane. Ať už to je podnikání či cokoliv jiného.

Proto jsem se rozhodla umístit toto místo do sedmé a konečné lekce mého článku. Angkor Watt je místem, které nás učí to nejpodstatnější. A to snít o nemožném a každý den budovat to možné.

Vždyť veliké věci v našich životech jsou vždy shlukem těch malých. Otázkou tedy není, jestli jste schopní každý den něco malého vykonat pro svůj sen. Otázkou je, zda víte, co splněním svého snu vykonáte pro sebe, svou rodinu či svět. Protože veliké stavby tam venku se bez pořádných náčrtů nepostaví.

I když dáváte kámen na kámen, cihlu na cihlu, úspěch ve vašem podnikání, peníze či bohatství budou vždy závislé na vaší ochotě tu cestu ujít. Jít. Pokračovat. A dojít až tam, kam se ostatní neodváží.

Martina Brandová - péče o zákazníky a komunikace
V roce 2016 vytvořila koncept Značkové show na YouTube. Do show pozvala 52 celebrit české i slovenské scény jako je Tatiana Vilhelmová, Halina Pawlowská, Sisa Sklovská nebo Tomáš Verner. Celý projekt spolupracuje s 12 charitami a nadacemi a získává tak charitativní přesah. Martina pomáhá ženám, aby byly sebevědomé, odvážné a finančně svobodné. Její příběh "chůvy milionářů a do pozice milionářky a majitelky firmy" inspiruje dnes a denně desítky tisíc žen v České a Slovenské republice. Nyní se naplno věnuje projektu VIP KLUB ZÁKONY BOHATSTVÍ, v kterém pomáhá ženám najít své pravé sebevědomí v podnikatelském, kariérním i osobním životě.
Komentáře